ShagyaArab.com

Další rok pryč a pořád stejný pocit ztráty.Můj hřbec 781 Shagya V. - CZ Salim mě opustil nečekaně a předčasně již před 5 ti lety. Podělím se tu o jeden příběh jako vzpomínku na něj:

Bylo to v době kdy byl Salim ustájen v Liticích, bylo mu 6 let. Toho podzimního dne jsem si na něm sama vyjela na delší vyjížďku a dostala se lesem do míst, kde jsem nikdy nebyla. Užívala jsem si jako vždy každou vteřinu v sedle svého milovaného hřebce, ochotného pro mě udělat cokoliv .

Při návratu zpět a sestupu lesním svahem se mě do cesty postavil na první pohled neškodný asi 4 metry široký příkop pokrytý suchým listím. Salim se zastavil a přes opakovanou pobídku se odmítal pohnout a příkopem projít. Měla jsem věřit jeho instinktu , při jeho poslušnosti a odvaze mě mělo dojít, že tady něco nehraje a neodmítá projít jen tak, pro nic za nic. Udělala jsem chybu a razantně mu poručila jít.

Šel váhavě, podsazené zadní nohy , oko navrch hlavy. Pak chtěl příkop přeskočit, což bylo při délce celkem neproveditelné. Udělal ještě dva kroky a pak už vzaly události rychlý spád. Skočil, dopadl doprostřed příkopu, zadní nohy mu podjely, a začal se propadat. Listy v příkopu totiž přikryly hluboké rašeliniště. Jak se Salim pokoušel vyprostit hluboko uvíznuté zadní nohy a dostat se ven, vzepjal se, nohy mu opět podjely a on se zdánlivě nekoordinovaně začal převracet přímo na mě. V tu chvíli jsem viděla nejčernější scénáře . Zvlášť když jsem nedobrovolně opustila sedlo, noha mě zůstala ve třmenu a i já se začala sama plácat a propadat v rašelině.

Trvalo to pár sekund , ale vidím to rozfázované dodnes. Salim při pádu otočil hlavu, na posední chvíli si uvědomil, kde sem , a stočil se tak, že místo aby mě zalehl celou svojí váhou, přimáčkl mě jen nohy. Skončil na zádech a jeho kopyta těsně vedle mé hlavy. Dalo by se čekat, že se celý vyplašený začne z bahna zvedat a já stejně nedopadnu dobře a skončím pošlapaná, pokopaná a utopená v rašelině. Nestalo se. Salim se převalil opatrně na bok a čekal, až se z pod něho vymotám a řeknu mu, co má dělat. Sedlo měl otočené skoro na břiše, otěže omotané kolem předních nohou. Začala jsem na něj mluvit, ať leží a o nic se nepokouší. Do pasu ponořená v rašelině jsem ho odsedlala a pokusila jsem se sedlo obalené tunou bahna vyhodit z příkopu ven, což se mě na několikátý pokus povedlo. Rozepnula jsem otěže. Na to doteď trpělivý a poslušný Salim čekal, poskládal nohy pod sebe a podařilo se mu postavit Pořád se po mě ohlížel. Nakonec jsme po boji z rašeliny vylezli tak, že já se držela za jeho ocas a on mě vytáhl ven. Snad deset minut jsme tam jen stáli vedle sebe a oddychovali, já ho chválila ( jeho vyčítavé oko se postupně měnilo v láskyplné) a sobě jsem sprostě nadávala. Tenkrát mě už snad posté došlo, co v tom zvířeti mám a jak bych mu měla být za všechno, co pro mě dělá, vděčná.

Na hřebci snad nebyl jediný bílý chlup, já byla obalená od prsou dolů, oba jsme byli težcí a nasáklí bahnem a neskutečně jsme smrděli. A do stáje ještě několik kilometrů. Ze sedla jsem oklepala, co šlo, osedlala a nasáklá několika kily bahna nasedla a jela. Cestou nás ze zahrad a chat nevěřícně sledovalo několik lidí, musel na nás být opravdu vyjímečný pohled.

Salim to měl s očistou jednoduší, i se sedlem šel rovnou pod tryskovou hadici. Naštěstí kromě několika oděrek na kůži se mu nic jiného nestalo. Já měla pár modřin a větší problém. Obalené rajtky a pracovní triko mě netrápily. Ale měla jsem i totálně zabahněné spodní prádlo a neměla jsem náhradní . A jako civilní oblečení tenké bílé džíny a poloprůhledné triko. Nebyla jiná možnost než vyrazit v průhledném oblečení nahoře i dole bez. Takže z Litic do Plzně a z Plzně do Krašovic autobusem jsem se na zpáteční cestě snažila být neviditelná. Měla jsem pocit, že všichni čumí jen na mě.

To byl ten nejmenší trest, co jsem si zasloužila. Od toho dne jsem se změnila. Všem svým koním již vždy věřím, pokud se někdy vzepřou , a řeknou, že tudy ne, mají k tomu jistě důvod.

Salíčku, moje nejhezčí sny jsou ty, kdy na tobě alespoň ve spánku zase jezdím.