Obsedání

Listopad 2010

Je to na den skoro přesně čtyři měsíce , co jsem si přivezla zpět téměř zničenou Safíju.Z hubené kobylky bez elánu, s atrofovaným svalstvem, je za tu dobu opět slibně vypadající, pěkná mladá kobylka s kulatým hřbetem a jiskrou v oku. Můj mazánek , už od té doby, co se narodila. Kdykoliv se projdu kolem výběhu nebo boxu , okamžitě slyším její hlasité pozdravy. Jsem šťastná , že je u mně zpátky a tak už to zůstane na pořád.

Od začátku, co se ke mně vrátila, jsem si s ní začala hrát. Beru jí vždy s sebou, když jedu ven na její mámě Shakiře. Umí chodit vedle matky vzorně na vodítku, v kroku i klusu, na bezpečných místech jí pouštím a nechám běhat na volno. Některé trasy už zná, často chodí napřed a pak na nás čeká s výrazem- "No kde jste, takhle nikam nedojdeme." Před silnicí jí zavolám , přijde, položí hlavu na přední rozsochu sedla a nechá si ode mě připnout vodítko, aniž bych musela slézat ze Shakiry.

Moje vyjížďky teď získaly další rozměr. Vezu se na Shakiře, jen tak, na ohlávce a sleduju Safinku , jak si užívá volnosti a jen se v pohybu vznáší. I Shakira je spokojená a možná i trochu pyšná na svoji dceru. Funguje pod sedlem na myšlenku, i když Safina někdy přemlouvá " Poď , poběž, rozdáme si to!" , Shakira jde v klidu a pohodě stále požadovaným tempem. Jistě si pamatuje na své mládí, kdy i ona úplně stejně doprovázela na volno mě na Salimovi. I ona lítala, v dovádivé náladě občas vyhazovala a Salim pod sedlem na ni nereagoval.

Zhruba před 2 měsíci jsem Safince vyzkoušela sedlo. Stála, ani se nehnula, žádný problém. Pak jsme asi tak 1x týdně se sedýlkem na hřbetě vyrazily samy dvě na pěší procházku do lesíka. Už od hříbátka mě Safíja následuje kamkoliv, takže jí naše společná turistika nedělala potíže. Bylo mi jasné, že až na ni jednou sednu, pojedu bez problémů na vyjížďku, bez vodiče , jen na ohlávce a v klidu. (I oba její rodiče reagovali na obsednutí stejně pozitivně). Plánovala jsem obsednutí na přelom roku, není přece kam spěchat. Sáfa má času dost. A ani po obsednutí nebude další práce pod sedlem nijak intenzivní- maximálně 20 minut 2x týdně , k tomu dál výběh, vyjížďky na volno s mámou a jen občas kruhovka, alespoň prvních několik měsíců, než bude Safinka plně schopná větší zátěže.

Na těchto plánech se nic moc nezmění , i když Safinka už má první lekci pod sedlem za sebou. Přišlo to neplánovaně, úplně přirozeně. Vyrazily jsme si spolu opět na pěší tůru do lesa, Sáfa se sedlem na hřbětě, na hlavě Shakiry ohlávku, na které jezdím (byla zrovna po ruce, tak jsem ji chňapla, běžná stájovka, do spodního kroužku zapnuté otěže). Šly jsme cca 20 minut a odbočily jsme na cestu vedoucí k domovu. Ta byla rozbahněná a já litovala svoje boty. Míjela jsem vyšší val a tak mě napadlo, že zastavím, vylezu na val a zkusím se, z výcvikových důvodů, položit břichem Safině do sedla. Zkusila jsem. Safinka stála, nehnula brvou a já jsem si pěkně visela přes sedlo. Pak už stačilo jen přehodit pravou nohu. Báječný pocit. Poprvé sedím na Safince a té je to úplně jedno. Když už jsem nahoře a na té cestě je bahno , mohla by mě, kobylka moje, přenést a boty by byly ušetřeny. Zkusím lehce pobídnout a čekám co bude. Co by bylo. Safinka jistým krokem vyrazí a klidně se vydává bahnem na cestu domů. Žádný stres, žádné emoce. Zaplavuje mě vlna štěstí. Mám báječné tři koně. Safinko a tebe miluju!

Otěže mám prověšené a snažím se být co nejlehčí. Sáfa jde jistě, nechá se řídit sedem a obratně se vyhýbá loužím. V pohodě po 15 minutách dojdeme ke stáji a Safinka klidně zastaví a stojí. Slézám ze sedla s přihlouplým, blaženým úsměvem. Čekala jsem, že s ní nebude při obsedání žádný problém, ale její naprostý klid a vzorná spolupráce mě stejně dojaly. A už mi holka šmejdí po kapsách a vyžaduje odměnu. Právem si ji zaslouží. Končí jí koňské dětství , ale ona je připravená pro mě pracovat. Ví, že jí bezmezně věřím a ona věří mě. A dneska jsme obě svoji vzájemnou důvěru upevnily.