Jak to začalo:

První basset , fenka Kessy se v naší rodině objevila v roce 1988 , kdy jsem byla ještě na střední škole. Pořídila jsem si jí k tehdy dvouleté fence středního knírače. Kessy byla bez průkazu původu, protože její matka neměla splněné v té době ještě povinné lovecké zkoušky. Jméno Kessynky matky si již nevybavuji, jejím tatínkem byl Cesar Haberská samota. V 18. letech jsem odešla do Brna studovat VŠ a obě fenky jsem pak vídala jen při občasných návštěvách domova a o letních prázdninách. Přestože jsem Kessynu milovala pro její milou a laskavou povahu , o tom, že zůstanu věrná bassetům, rozhodla náhoda.

Po ukončení VŠ jsem zůstala ještě 2 roky v Brně a pracovala tam jako veterinární lékařka. Jednoho dne vstoupila do naší ordinace mladá paní se štěnětem basseta. Pejsek byl tak mazlivý a přitom taková temperamentní střela, že jsem si ho hned oblíbila. Paní chodila pravidelně na očkování a já se před ní zmínila, že i já mám doma starší bassetku.

Vypadalo to, že pejsek našel pěkný domov a milující rodinu. O to víc mě překvapilo, když se jednou paní objevila v čekárně se čtyřměsíčním pejskem na vodítku. Po svém boku měla zachmuřeného pána, který nesl v náručí proutěný psí pelíšek , načatý pytel granulí a beze slova mi ho odložil v ordinaci. Paní položila na stůl průkaz původu, očkovací průkaz a řekla: „ Tak tady ho máte, u nás nemůže zůstat , manžel a tchýně ho nesnáší a vy budete vědět , co s ním .“ Prý se stěhuje z Brna do Prahy a psa s sebou nechce. Pak se za ní zavřely dveře a já stála jako opařená . Pejsek seděl, ouška svěšená až na zem a díval se na zavřené dveře. Pak si vzdychnul , vlezl si do svého pelíčku a zíral na mě. A já na něj . Co teď budu dělat? Já přece nemůžu mít v pronajatém bytě štěně. Musím najít alternativu, co s tím psem udělám. Někdo si ho určitě vezme . Nějak to musím vyřešit. Navíc, nikdy jsem nechtěla psa, ale fenu. A teď rozhodně nemůžu mít žádné štěně!

Večer se mnou pejsek odešel domů a choval se, jako by byl se mnou odjakživa. Venku sice běhal k cizím lidem, nechal se pohladit , ale pořád si mě hlídal a vracel se ke mně. Začala jsem být v koncích. Tohle nezvládnu, nezvládnu se ho zbavit, nemůžu ho dát lidem, o kterých nic nevím… Nakonec u mne samozřejmě Guido Moravia Bray zůstal. Po týdnu se mi podařilo telefonem kontaktovat chovatelku Jindřišku Novákovou. Ta , když se dozvěděla, co se stalo , neměla slov. Prodala ho v podstatě dceři svých známých, která se od začátku chodila na vrh štěňat dívat a dostala možnost vybrat si ze všech zájemců téměř jako první, štěně podle svých představ. Že takhle pejsek skončí chovatelka opravdu nečekala. Dostala jsem od ní rozkaz Guida vzít a okamžitě přijet. Na návštěvě jsem prošla důkladnou prověrkou . Musela jsem přísahat , že se u mě bude mít dobře a budu pravidelně hlásit , jak roste a jak se má.

Guido se mnou chodil každý den do práce a rozhodl o tom, že se definitivně upisuji bassetům. Jsou boží. Jsou nej. Mít baseta je životní postoj a filosofie.

Když byl Guidovi rok a půl , vrátila jsem se s ním natrvalo zpátky do Krašovic. Kníračka Betty a bassetka Kessy už byly v té době seniorky, ale přijaly Guida mezi sebe a báječně spolu všichni vycházeli . Bohužel , o rok později nás obě fenky v krátkém odstupu navždy opustily. Zoufalý Guido přestal žrát a nic ho nebavilo. Těžko se s novou situací vyrovnával.

Již dříve jsem byla rozhodnuta, že si jednou od Jindřišky Novákové, chovatelky Guida, pořídím fenku, na které založím svůj vlastní chov. Hned jsem volala a objednala si ji. Musela jsem si ale několik měsíců počkat.

Guido se vzpamatoval, zase začal jíst, ale jako by to nebyl ten veselý pes jako dosud. Těšila jsem se jako blázen, až ke mně dorazí z Brna postupně zprávy – máme nakryto… zabřeznuto… narodila se štěňata a je tam pro vás fenka. Malou Jaclyne , zakladatelku mé chovatelské stanice , jsem si přivezla v sobotu 10. července 1999 . Na první setkání Jaclynky a Guida nikdy nezapomenu – v Guidových očích se opět rozhořely plamínky. Ať je to jak chce, basset je nejšťastnější, když má kromě milujících pánečků i psího kamaráda.

CHS GRAND GRADES

Chovatelskou stanici jsem si zaregistrovala v roce 2000 a nazvala jsem ji po koni, na kterém jsem jezdila po celou dobu svého pobytu v Brně. Byl to hřebec anglického plnokrevníka Grádes . V té době již cválal po věčně zelených pastvinách. Jméno Grand Grades bylo jednou ze 6ti variant , napsaných do žádosti o přidělení chovatelské stanice . Doufám, že moji současní koně mi prominou, že po nich nejspíš v budoucnosti nic nepojmenuji, ale oni jsou slavní dost : ) a nemají to zapotřebí. Grádeska jsem milovala, byl to koník bez sportovních úspěchů , ale já se na něm skvěle vozila 8 let a takhle mi zůstane navždy ve vzpomínkách.

První štěňata se u nás narodila v červnu 2001. Od té doby jsem odchovala pouhé 4 vrhy. Je totiž pro mne náročné loučit se s našimi štěňaty. Je pro mne stresující vybrat pro naše děti takové pány, aby se štěňata měla dobře. Velmi špatně snáším, pokud se i přes moji lustraci nových majitelů při prodeji spletu a štěně se nemá tak, jak jsem mu přála. I to se bohužel stává. Absolutní většina majitelů našich štěňat jsou ale fajn lidi , někteří už si od nás odvezli postupně dva bassety a s většinou z nich jsem stále v kontaktu.

Cílem mého chovatelského snažení je odchovat zdravé a exteriérově kvalitní bassety, s přátelskou a vyrovnanou povahou. Nemnožím bez rozmyslu, většinou plánuji vrh pouze tehdy, pokud mám sama v plánu nechat si z něho fenku. Proto mám vrh jen cca 1x za tři roky a i proto je moje současná skvělá fenka Daya , přestože je ze čtvrtého vrhu , již třetí generací vlastního chovu.

leden 2014

Fotogalerie