Enya - vyznání a rozloučení

Jmenovala se Enya.

Říkali jsme jí Enuška a Kašpárek.

Byla jak paprsek prosvětlující každý den. Sluníčko s věčně dobrou náladou , vždy milá ,mazlivá , rozverná a hravá. V naší smečce byla obětavá a pokorná , přesto v hierarchii byla na posledním místě . Byla submisivní , ostatním s úsměvem podlézala a sloužila. Nevadilo jí to, byla to její role. Role smečkové roztleskávačky .

Hecovala ostatní ke společným hrám - třeba „ Na zajíce “ . Zajíce hrála skvěle , nikdo jiný neuměl tak kličkovat a rychle měnit směr. Málokdy se nechala chytit, pokud sama nechtěla. Udržovala tak moji smečku v kondici a dobré náladě.

Její skvělá andělská povaha a veselost byla v rozporu s jejím osudem a smůlou, která ji od narození provázela. Přestože byl její život tak krátký, zanechala v mém srdci a mé mysli silnou nesmazatelnou stopu. Brázdu mnohem hlubší, než všichni moji ostatní milovaní psi. Tady je její příběh.

Už při příchodu na svět musela bojovat o život. Byla první štěně z vrhu a byla veliká a v nestandardní poloze – nohama a bříškem nahoru a zadkem napřed. Tahala jsem jí násilím z Dayky snad 3 hodiny. Posledních 10 minut , kdy byly venku zcela ochablé fialovočerné zadní nožičky a kousek fialového břicha a zbytek tělíčka pevně vězel uvnitř (nafouklé břicho a horní čelist zaháknutá za stydkou sponu) jsem již přemýšlela, že toto bezpochyby dávno mrtvé štěně rozstříhám a uvolním obsah břicha, jinak ho ven nedostanu. Pak jsem připravené nůžky odložila a naposled jsem se pokusila zuřivě kroutit bezvládným tělíčkem do závitu. Stal se zázrak, něco povolilo a černobílé cosi skončilo na podlaze. Hned za tím vypadl aktivní pejsek ( Elvis ), ktérého jsem začala ošetřovat a pak mě teprve padlo oko na nešťastnou černobílou hromádku, která začala lapat po dechu. Nemohla jsem uvěřit, že je živá a udělalo se mě zle při představě, že bych ty nůžky neodložila…… Porod dál pokračoval výborně a tak jsem měla spoustu času vrátit to úžasné stvoření do života. Komický bíločerný ksichtík , silně oteklá hlava připomínající hrocha a kůže barvy fialek , tak vypadala prvních několik hodin. Nicméně už za dvě hodiny jevila enormní zájem o mámin cecík , tlapičky i bříško se postupně začaly vybarvovat do růžova a já věděla, že ONA to dá. Hroší hlava splaskla až druhý den. Když jsem viděla, jaký má temperament, jak mezi sourozenci bojuje o své místo, tak jsem k tomu stvoření začala cítit obdiv a lásku. Myslela jsem si, že má vše špatné za sebou. Omyl- osud je někdy nesmlouvavý.

Daya odnesla náročný porod teplotou a měla málo mléka. Musela jsem od 2. dne štěňata přikrmovat z lahvičky. Nejaktivněší a nejšikovnějněší byla právě Enya. Sápala se po dudlíku nedočkavě a měla nejlepší techniku, jak si rychle naplnit hladové břicho. Do 4. dne.

Ten den jsem podcenila její vitalitu , temperament a žravost a když jsem ji před krmením vzala do klína a držela jí jen jednou rukou a druhou sahala po láhvi , vyskočila mě a upadla na podlahu přímo na hlavu. Chvíli se nehýbala, pak začala vřískat a dožadovat se mléka. Vypadala, že se jí nic moc nestalo a chtivě vypila svoji dávku. Za pár hodin ale ležela bez svalového tonu , zcela ochablá. jak hadrová panenka . Otřes , možná i otok mozku. Neschopnost sát jak od mámy, tak z lahvičky, prognóza víc než špatná. Trvalo to 36 hodin, kdy jsem ji několikrát denně píchala podkožně glukozu a propadala zoufalství, že má určitě poškozený mozek a budu ji muset nakonec utratit. Jenže Enuška na životě lpěla a pomalu se zlepšovala, za chvíli už zase byla nejčilejší z vrhu, přestože nyní nejmenší, protože 2 dny nejedla. Za týden jsem si všimla, že přestože je čilá, málo přibírá. Nejedla tak hltavě a měla problém delší dobu sát. Od Dayky nejedla vůbec a pila jen z lahvičky. Ale byla první, kdo chodil čurat mimo pelech a vůbec pořád pobíhala, už od svého 12. dne.

Když jí bylo 15 dní, měla ráno úplně zalepený nosík , sípala , dýchala pusou a nemohla sát vůbec, ani z lahvičky . Ostatní štěňata byla zdravá. Musela jsem rychle jednat a dát jí antibiotika. A protože jsem doma nic jiného neměla, dostala Shotapen. To, že nemohla sát se vyřešilo snadno. Dostala mléko do misky a už ve dvou týdnech se naučila pít z misky. Šlo jí to skvěle a začala hned přibírat. Ale za 3 dny se jí objevila osutina kolem nosu a tlamičky a na předních nohách, pravděpodobně reakce na ta antibiotika. Taky hodně čůrala a měla pořád mokré bříško. Nos se později uvolnil a reakce na kůži zmizela, čůrání ještě několik dní přetrvávalo. Ve 3 týdnech jsem začala servírovat maso, všichni jedli, Enuška málo a váhavě. Měla jsem pocit, že slyším skřípání. Za několik dní jsem jí opatrně začala vyšetřovat tlamičku a zjistila jsem, že má spodní čelist o dost kratší, než horní , přestože ještě před několika dny to tak nebylo.

V tu dobu byla ochrnutá naše Caitlin a chodila k nám paní, která mě pomáhala jí rozchodit za pomoci Dornovy metody. Temperamentní, bláznivě zbarvená Enya, která provokovala všechny sourozence ke hraní a nenechala nikoho vyspat, se paní líbila. Zmínila jsem se, jaké má problémy a paní si ji vzala do rukou. Prohmatala jí hlavu a oznámila mi, že má Enuška nejen blok na krční páteři v místě spojení s hlavou, ale oboustranně totálně zablokované čelistní klouby. Proto dolní čelist pomalu přestala růst, Enya hůř žere a čelist skřípe. Buď to byl následek těžkého porodu, a nebo následek pádu na podlahu. Paní slíbila, že to vyřeší, ale ať si zacpu uši. Začala na Enušce provádět nějaké manipulace a ta začala křičet, tak strašně , že jsem málem po paní hned skočila. Trvalo to snad 2 minuty a nářek to byl opravdu hrozný. Jak procedura skončila, paní Enušce vrazila pusu a postavila jí na zem. Enya , již naprosto klidná, odskotačila rovnou si hrát a jakoby byla veselejší a strašně spokojená. Večer výborně jedla, za pár dní byla mezera mezi čelistmi poloviční a v šesti týdnech byl skus dokonale nůžkový. Tou dobou už bylo jisté, že je Enya neprodejná. Tolik emocí a tolik citu, co jsem na ní vyplýtvala, nešlo jen tak zabrzdit. Zůstane doma . I kdyby nakonec nebyla bezchybná a nebyla chovná. Pořád mě běželo hlavou, že už 2x byla na pokraji života a smrti a od mala jí pronásleduje smůla. I proto musí zůstat tady. Nebyla by to Enya, kdyby ještě jednou v dětství nepokoušela osud. Když jí bylo deset týdnů a běhala se sestrou Elsie po dvorku, podařilo se jí nacpat hlavu mezi plaňky u plotu. Jak to dokázala nikdo neví. Venku jsme nebyli a přivolal nás až šílený pláč Enušky a Elsiny štěkání. Když jsem doběhla, Enya už jen vysíleně polomrtvá visela za hlavu v plotu. To bylo do třetice , a já doufala, že tentokrát už na posled.

Enya prožila krásné spokojené dětství a dospívání po boku sestry Elsie a na tuhle dobu vzpomínám ráda. Svojí veselostí a hravostí holky neustále povzbuzovaly Caitlin a ta i díky nim začala po ochrnutí znovu chodit. Jako roční holky excelovaly na zkouškách, Elsie dostala CACT, Enya res CACT . Také obě splnily podmínky chovnosti. Nenapadlo by mě, že osud v případě Enušky ještě neřekl poslední slovo.

Život v naší smečce spokojeně plynul a holkám táhlo na 3 roky, když jsem se rozhodla, že jim dám jednou za život šanci stát se matkou. Několik měsíců předtím jsem si preventivně od obou vyšetřila krev a moč a všechno bylo v pořádku.

Enya ve svých 3 letech zabřezla a já začala mít strach, jestli se zase něco nepokazí. Je to přece smolař Enya. Ty myšlenky jsem zaháněla. Ale Enya zvládla březost i porod senzačně, všech 10 štěňat, která v sobě měla, dostala rychle ven a byla ta nejlepší máma pod sluncem. Na rozdíl od jiných fen hned po porodu výborně jedla, sblajzla i 3 kila masa denně a děti přímo topila mlékem, kterého měla pro všechny dostatek . I když štěňata odrostla, Enya trvala na tom, že stále bude kojit a dělala vše možné i nemožné, aby ze sebe trhala trička, která jsem jí navlíkala, abych štěňata odstavila. A oddělit jí od nich? No to by zbořila barák. Nakonec jsem rezignovala, i když bylo zjevné, jak dal odchov Enušce zabrat. Byla celá vypelichaná, hubená a utahaná, ale jedla skvěle a měla skvělou náladu. Štěňata se rozešla a Enya pořád 4 měsíce po porodu nevypadala, že se spravuje. Začaly jí trápit záněty kůže na nohách a byla pobledlá. Udělala jsem několik krevních rozborů a zjistila krutou diagnozu.

Mojí milované Enušce selhávají ledviny . Svého stáří se určitě nedožije. Proletěl mě hlavou celý její život, a zpětně mě došlo , že jsem jí pravděpodobně poškodila ledviny už tenkrát, když jsem jí jako maličké dala Shotapen. Je tam i streptomycin, který to mohl způsobit, mezi nežádoucími účinky je nefrotoxicita. Proto tenkrát 2 týdny pořád čůrala a měla mokré bříško.

Březost , porod a velké množství masa ve stravě, když kojila, proces odchodu ledvin urychlili. Bohužel, v krvi se změny projeví a diagnoza se stanoví, až když je 75 procent ledvin v háji.

V chovu není snad nic horšího , než čekat na smrt svého milovaného, ještě mladého psa . Víte, že podle statistik to přijde tak za rok, aniž byste to mohli zvrátit. Můžete to maximálně trochu oddálit. Koukat na psa, dělat, že se nic neděje a říkat si, ještě pořád je ti dobře a děkovat za každý den, kdy to tak je.

Nebylo jí dobře až poslední 3 měsíce, ale nedávala to na sobě moc znát. Dělala rozverného Kašpárka skoro až do konce. Pomohla jsem jí odejít, když jsem poznala, že rezignovala a trpí. 16 měsíců poté, co dala život 10 štěňatům a vzorně je odchovala.

Bylo jí jen 4,5 roku, ale nebyla tu zbytečně. Dala mě toho moc. Občas o ní přemýšlím a napadá mě spousta KDYBY a MOŽNÁ. Kdybych jí nedala Shotapen, možná by se nic nestalo, ale možná by zemřela na infekci. Kdybych jí nepřipustila , dožila by se o dost vyššího věku. Pak si ale říkám, že těch pár měsíců, co byla matkou , byla vůbec nejšťastnější za celý svůj život.

Jen shodou náhod se mě vrátila zpět domů jedna z jejích dcer- Helen. Není jako ona, ale má toho z ní hodně. Je veselá , dělá ráda zajíce ( ale kličkovat tak dobře neumí) , na zkouškách byla také skvělá s titulem CACT. Tady mě ten osud, tolik skoupý u Enušky , něco vrátil- jsem šťastná, že je kus Enušky zpět a Helen se mi vrátila domů. A moc se těším, až mi tu jednou po Helence zůstane Enuščina vnučka.

[Nahoru ↑]