ShagyaArab.com

Majitelka Safiho Jarka Kiliánová poslala pozdrav z Brna - několik nových fotek.

Jsou na konci Safiho fotogalerie.Safi za několik dní oslaví 5. narozeniny a tak mu posíláme z jeho rodiště přání: Pevné zdraví Safíku a dělej Jarce jen samou radost !

V pátek oslavila Shakira svoje 13. narozeniny.

Jako obvykle dostala nějaké to jablíčko a mrkvičku navíc , ale letos na ni čekal i jeden velký dárek - nové bydlení na novém pozemku. Dřevěnou stáj bude samozřejmě obývat i se Safíjou.

Vyrobili ji pro nás v truhlárně v Krašovicích a povedla se. Do prostorných boxů se holky pohodlně vejdou i s hříbátky. Vedle stáje mají navíc velký výběh. Obě dvě se rychle zabydlely a jsou moc spokojené.

Shakirko , k narozeninám hodně zdraví a v květnu krásné zdravé hříbátko!

Je to poprvé , co se mě bilancovat uplynulý rok vůbec nechce. Byl pro mě špatný , plný ztrát.

Rok s třináctkou na konci , rok ve znamení Hada .

V prvním čtvrtletí nic nenasvědčovalo tomu , že nebudu na tento rok vzpomínat v dobrém.

Pod Shakirou jsem měla krásnou ušlechtilou Sameerah , která již byla prodaná a čekala na březnový odstav. Salim se spokojeně připravoval na připouštěcí sezonu a jak bylo jeho zvykem, láskyplně se staral o obě klisny a vychovával svojí malou dcerku. Po odstavu Sameerah jsem plánovala opětovné připuštění Shakiry ( duben ), ve stejném termínu jsem chtěla připustit Safíju hřebcem Shagya VI Bónusz. Se Safíjou jsem na jaře a v prvních měsících březosti chtěla zapracovat na jízdárně na přiježděnosti. Po druhém hříběti jsem plánovala pro Safíju chovnou přestávku a přemýšlela jsem o účasti na závodech ve vytrvalosti.

Dařilo se mě i s mojí bassetkou Dayou. V lednu získala titul Českého šampiona , v únoru na dvoudenní výstavě v Brně získala v sobotu CACIB od světově známé úspěšné chovatelky bassetů P. Sunnebring ( SWE ) a v neděli pak od jiného rozhodčího reserve CACIB . Měla jsem radost nejen z pěkných posudků, ale i z výborného předvedení Dayky v pohybu , které jí sobotní titul vyneslo. Ke dvěma titulům CAC ve třídě šampionů z Brna přidala Daya ještě jeden v březnu v Českých Budějovicích a získala tak ve svých necelých dvou letech titul Český Grandšampion.

Od dubna se začalo vše kazit. Po chřipkové infekci jsem skončila téměř na 3 týdny v nemocnici, protože jsem nebyla schopná postavit se na levou nohu . Po týdnu jsem se dozvěděla diagnozu: zánět míšního nervu a těžké nevratné změny na páteři, které spolu s infekcí můj stav vyvolaly. Operaci páteře jsem odmítla. Věřila jsem , že se z toho vylížu , tak jako před lety , kdy mě pro změnu přestala poslouchat pravá ruka.

Celou dobu hospitalizace jsem byla v obavách , co se děje s koňmi a přemýšlela jsem , zda budu vůbec schopná ještě se někdy alespoň vozit. Bylo jasné , že na nějaké plány s aktivním ježděním , natož se závody mohu vzhledem k diagnoze na trvalo zapomenout.

Pořád se mi nějak záhadně točily myšlenky kolem Salima. Několikrát mě napadlo , co bude , až jednou nebude? Tyto myšlenky jsem zaháněla. Přičítala jsem to depresi ze svého zdravotního stavu. Byla to ale intuice.

Z nemocnice jsem se vrátila na začátku května o berlích. Během mé hospitalizace se ozvalo několik majitelů klisen s žádostí o připuštění. Všechny jsem musela odmítnout a nebo žádat , ať počkají , až odložím berle.

Koně mě naštěstí přivítali v pořádku. Byla jsem nepohyblivá a odkázaná na svou věrnou kamarádku Paldu , která , přestože bydlí v Plzni a doma má své koně , snažila se alespoň 2x v týdnu přijet do Krašovic , naložit mě jako lazara do auta a odvézt do Trnové. Tím, že jsem viděla své koně 1x za tři dny , nebyla jsem schopná zjistit , jak jsou na tom Shakira a Safíja s říjí. Bylo jasné , že hříbata příští rok v dubnu rozhodně nebudou , jestli tedy vůbec budou.

Postupně jsem se o berlích rozchodila a následně je odhodila. Pořád jsem ale nebyla schopná dojet do Trnové na kole. Naštěstí se pro mě doma začala stavovat denně Iveta, která má v Trnové také svého koně.

V polovině června jsem vyrazila se Safíjou do Marbachu na Evropský šampionát . Předem jsem věděla , že je bez nároku na jakýkoliv úspěch, protože je víc než 2 měsíce neježděná , navíc tlustá , bez svalů – naprosto nepřipravená. Neúspěch mě nemrzel. Spíš jsem byla znechucena praktikami profesionálních předvaděčů i některých majitelů při předvádění koní. Pokud bude tento trend pokračovat , nehodlám se dále se svými koňmi podobných akcí účastnit. Více o Marbachu je v sekci výstavy.

Koncem června přijely za Salimem na připuštění dvě klisny . Tato cizí návštěva rozříjela do té doby zaseknutou Shakiru , takže došlo i na ní . Vzhledem k jejímu problematickému zabřezávání po pauze ( dobře zabřezává jen po porodu ) jsem moc nevěřila, že se to na první říji povede a zabřezne. Safíja neříjela vůbec .

Pomalu jsem se rozhodla vlézt poprvé zpět do sedla. Bylo to utrpení . Lezla jsem tam jen proto, že klisny více než dva měsíce nic nedělaly . Veškerá radost z ježdění byla pryč , zbyla jen povinnost. Obzvlášť na Shakiře jsem neskutečně trpěla , její mimořádný pohyb v kroku a klusu opravdu téměř nešlo vydržet . Safíja má plošší chody, trpěla jsem na ní o dost méně. Časem jsem se jakž takž díky ní rozhýbala , i když trvalo poměrně dlouho , než jsem si vyjížďku začala zase užívat, neomdlévala jsem bolestí a neplácala se v sedle jako hadr.

V červenci odjela Sameerah. Salim na její odjezd reagoval špatně , po odstavu spolu chodili do jiného výběhu než klisny a velmi k sobě vzájemně přilnuli.

Safíja se rozříjela , proto jsme vyrazili na otočku na jeden skok za Bónuszem. Říje ale za moc nestála a tak mě nepřekvapilo, že nezabřezla.

Pak přišla zpráva , že jedna z klisen , připouštěná v červnu Salimem také nezabřezla. Moc mě to mrzelo , její majitelku mám ráda a navíc šlo o jednu z nejlepších klisen , jakých se Salimovi kdy dostalo. Potomek z tohoto spojení by mě velmi zajímal . Bohužel , tohle spojení už nikdy nezrealizujeme.

20. července mě totiž Salim opustil. S jeho ztrátou se vyrovnávám dodnes. Pocit hořkosti , že se na jeho smrti kdosi podepsal , ve mě zůstane napořád. Vím s jistotou , že k žádnému jinému zvířeti už nikdy nebudu cítit to , co jsem cítila k němu. Snad jsem ho za zvíře ani nepovažovala . Chybí mi jeho přátelství , jeho inteligence , jeho osobnost . Možná bych se s jeho ztrátou smířila , kdyby sešel věkem a ne tak , jak se stalo.(Rozloučení )

Obě klisny byly ztrátou Salima zaskočené. Několik let patřili všichni k sobě a měli spolu nadstandardní vztahy. Safíja začala být nervozní , špatně žrala , všude Salima hledala. Ve výběhu chodila , hledala jeho hromádky trusu , očichávala je a vůbec se nepásla. Později přešla do jakési netečnosti. V boxu byla laxní , pod sedlem bez elánu. Poctivě udělala , co se po ní chtělo , ale veškerá radost a chuť do práce byly pryč. Žrádlo rozhazovala. Strádala stejně , jako já .

Vlastně mě nepřekvapila . Je celý svůj otec , stejně inteligentní , citlivá a vnímavá . Já jsem byla na tom stejně špatně a asi jsem její stav ještě přiživovala.

Shakira smutnila a hledala Salima jen pár dní. Určitě jí také chyběl , protože byla závislá vždy na něm , ne na své dceři Safíje. Nicméně si to vyřešila po svém , rychle jako vždycky. Měla k tomu svůj důvod , o kterém jsem se já dozvěděla až za pár dní. Zůstala březí.

Několik týdnů jsem měla pocit , že pro mě koně navždy ztratili smysl. Došlo mě , že Salim byl ten, kvůli kterému jsem to vše dělala. To jemu jsem koupila před deseti lety Shakiru , abych mu umožnila život v ministádě spolu s klisnou a hříbětem. Kvůli němu jsem si nechala Safíju , která jako by mu z oka vypadla a má i jeho povahu. Najednou tu nebyl a zůstaly mě jen klisny, rodina se definitivně rozpadla. Trvalo dlouho , než jsem se kobylám za své chování omluvila a začala je vnímat jinak, než jen jako pouhou nedílnou součást Salima.

V srpnu se u Safíji znovu objevila říje . Spíše z povinnosti jsem ji znovu odvezla na jeden skok do Slavošova. Tak nějak jsem dopředu cítila, že to nedopadne. Safíja byla pořád bez zájmu o své okolí, připuštění jako by ani nevnímala. Samozřejmě nezabřezla.

Její psychický stav mě konečně donutil začít řešit přesun. Asi stejně jako já i Safíja všude na známých místech pořád Salima viděla. Z výběhu spěchala do maštale s nadějí , že bude stát zase ve svém boxu.

I já jsem automaticky při vstupu do stáje čekala na důvěrně známé zaržání na pozdrav , ke kterému se jako ozvěna vždy připojovaly obě klisny. Teď nezdravil nikdo. Ani klisny.

Do Trnové jsem chodila se stresem a dál už to takhle nešlo. Koncem října jsem kobylky přestěhovala do Krašovic, kde bydlím. Zatím jsou v pronajaté stodole, na jaře dostanou nové boxy a výběh.

Safíja mě do týdne začala v novém domově opět zdravit a znovu chytila chuť k jídlu i svoji velkou chuť do práce. Shakira je vnitřně spokojená , je březí a zahleděná sama do sebe .

Ztrátou Salima se na sebe obě klisny až příliš upnuly. Dřív byly sebevědomější , nezávislé. Dnes si zatím dost dobře neumím představit , že bych šla s jednou z nich ven a druhou nechala doma. Ta, co by zůstala doma , by zbořila maštal. Patrné je to zejména u Safíji , pořád to není ten kdysi klidný , vyrovnaný a sebejistý kůň , s kterým nic nehne. Snad to čas nakonec spraví.

Vrátím se zpět k mé fence Dayce. Také tam se přestalo od dubna dařit. Zatímco její matka Caitlin přežila moji návštěvu nemocnice bez výraznějších problémů , na mě mnohem víc fixovaná a závislá Daya jako by ztratila jistotu a sebevědomí. Při procházkách přestala sama iniciativně kontaktovat cizí lidi i cizí psy, ztratila svoji veselost a držela se mě jako klíště. Na výstavách se začala špatně předvádět, bylo zjevné , že jí výstavy přestaly bavit. Myslela jsem , že ji to časem přejde , ale asi se jedná o trvalý stav. V srpnu jsme sice dodělaly v Bratislavě titul Interšampion ziskem dvou CACIBů, ostatní výstavy se ale moc nepovedly. Stejně jako u Safíji i tady je možné , že se mé rozpoložení přeneslo na Dayu. I já jsem totiž začala jezdit na výstavy velmi nerada. Dostala jsem se opět do stádia, jako před lety. Opět jsem si uvědomila, že své psy nemám k tomu , abych si na nich něco dokazovala. Mám je prostě ráda. Ať budou šampioni, nebo ne. Ambice některých vystavovatelů mě skoro děsí, stejně jako závist , pomluvy, nepřejícnost .

Na začátku píšu , že to byl rok ztrát. Kromě té největší a nejbolestivější ztráty ( Salim) jsem asi definitivně přišla také o některé plány a sny , o iluze ( a doufám , že konečně i o kus své důvěřivosti a naivity , na kterou pravidelně doplácím ) a také možná o několik přátel. Opravdu platí , že v nouzi poznáš přítele. Ti , co mě loni podrželi , už mě zůstanou na věky. Moc jim děkuju.

Někteří, které jsem považovala za své přátele, možná nebyli až takoví přátelé. Pár jedinců mě možná zklamalo, ale i to patří k životu a alespoň jsem dostala další výchovnou lekci.

Všem přátelům a známým přeju zdraví a úspěchy v roce 2014! Sama pro sebe doufám , že bude letos líp.

Ostatní roky:

Rok 2012

Rok 2011

Rok 2010

Na konci října jsme se Shakirou a Safíjou po šesti letech opustily stáj v Trnové.
Více...

Shadí oslavil v září již své druhé narozeniny.
Více...

Moje kamarádka Jana Rajchmanová Palečková se pochlubila novými fotkami klisničky Soraya ( Saklavi III-CZ Sarid/ Safíja ) ve věku 18 měsíců.
Více...