ShagyaArab.com

Opožděně se i letos podělím o zážitky z loňského roku.

Přestože proti roku 2013 ( smrt Salima ) byl loňský rok pro mě o mnoho příznivější , moc se mi do bilancování nechce. A to zejména kvůli několika málo jedincům , kteří mě otrávili život a donutili mě přemýšlet , zda mám zapotřebí se obklopovat lidmi , kteří preferují své potřeby a zájmy nad čímkoliv ostatním a používají k tomu jakékoliv prostředky. A zda mám zapotřebí si nechat od těchto jedinců ....... na hlavu . Kde se bere drzost těch , kteří sami pro druhé nic nedělají a nešetří kritikou na toho , kdo dělá práci i za ně?. A ještě si populisticky přihřívají před veřejností svoji polívčičku.

Naštěstí mám spoustu těch , kteří mě podporují , vědí , jak se věci mají- a jsou to zejména ti , kterých si sama velmi vážím a na kterých mi opravdu záleží. Přátelé , děkuju vám , díky vaší podpoře je mi o mnoho líp a zklamání z chování několika málo jedinců není tak devastující.

( Předchozí odstavec byl věnován jistému chovatelskému spolku koní. A dost o tom) .

Teď o těch , kteří nikdy nezklamou – mých milovaných čtvernožcích. Miluju je a jsem jim vděčná za jejich přízeň , obohacují mi neskutečně život a většinou , kromě momentů, kdy řeším jejich zdraví , mi spolehlivě vykouzlí úsměv na tváři.

Bassetíci

V roce 2014 jsem neabsolvovala se svými ušáky vůbec žádnou výstavu. A víte co ? Vůbec mě to nechybí ! Opravdu je proto nemám. Dayka sice mohla ještě přidat ke svým dosavadním titulům další do sbírky ( mohla jsem s ní dodělat šampiona Rakouska a Slovenska) , ale nějak postrádám smysl toho všeho , raději než jí mám teď, už jí mít stejně nemohu  a stejně tak bych ji milovala i bez titulů.. To spíš jsem přemýšlela , že po dovršení 8 let vyjedu na výstavu s naší Caitlin a udělám s ní šampiona veteránů . S ní by mě to těšilo . Když byla mladá , na výstavy jsem ji nebrala . Cait přitom nemá žádnou vadu , je téměř dokonalá v kostře a má moc pěkný pohyb. Bohužel, člověk míní a osud mění. Po nešťastném skoku na gauč , při kterém ji podjely zadní nohy, si způsobila luxaci mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí. Následkem toho za několik dní začala mít problémy s chůzí. Po léčbě se rychle dala do pořádku. Bohužel jí rychle otrnulo a v době , kdy jsem byla plně zaměstnána Dayčinými novorozenými štěňaty , jsme jí neuhlídali a jí se podařilo znovu vyskočit na gauč. Tentokrát si ublížila při seskoku a následkem opětovného otoku došlo k tlaku na míšní nervy a Cait ochrnula na zadní nohy . Jen díky Dornově metodě , intenzivní péči a rehabilitacím a také díky neskonalé vůli začala Cait opět po několika měsících chodit , nejprve v závěsu , později sama. Nyní již chodí na procházky, jen nemůže chodit s ostatními a bereme ji raději samotnou. Gaučík je trvale zakázán a tentokrát si může být Caitlinka jistá , že ji už uhlídáme.

Dayka přivedla na svět v květnu svoje první štěňata. Protože jako veterinář nemohu mít nic jednoduchého , byl její porod hororovým zážitkem. Jako by nestačilo , že měla stejný termín porodu jako moje klisna Shakira a už to samo o sobě mě poněkud stresovalo.

Začátek porodu byl přímo ukázkový. Dokonalý pokles teploty a naprosto ukázkový nástup příznaků . Vzhledem k tomu , že jsem podle toho skvěle odhadla čas porodu na 9.května po půlnoci, mohla jsem cca do deseti večer hlídat Shakiru , pak ji „ hodit “ na krk její stálé jezdkyni Dáše a spěchat za Daykou.

Dayka byla na porod dobře připravená. Po chvilce , kdy praskla první plodová voda , začala mít velmi kvalitní stahy a sama se přičinlivě snažila. Mnula jsem si ruce , jak to bude lítat. Po hodině a půl nic, stahy stále kvalitní, Dayka udýchaná a nic. Skvělé. Jsme na vsi , jsem bez auta , dvě hodiny v noci !

Děložní krček i přes výborné stahy zavřený! Takže buď mrtvé štěně, které se nestaví do porodní polohy a nebo abnormální poloha.

Jenom díky Dayčině tvrdosti a skvělé povaze jsem porod dokončila přirozenou cestou. První štěně bylo v poloze zadní , což samo o sobě není žádný velký problém , ale bohužel, také ve hřbetní poloze a to je dokonalý průser. Při stazích štěně naráží na zavřený krček a v poloze na zádech jen krčí zadní nohy na břicho . A pokud po boji otevřete krček prstem sami a nahmatáte zázrakem obě zadní nohy ( za ocásek v této poloze nemá smysl tahat , hrozí roztržení krčku) , nedosáhnete téměř ničeho, protože táhnout musíte směrem dolů a pokrčení v kolenou a kyčlích u štěněte brání průchodu. Po nekonečných čtyřech hodinách po prasknutí plodové vody se mi podařilo srovnat nohy a vytáhnout je ven. Samozřejmě , následovalo to , co následovat muselo , štěně zůstalo viset v pánvi za zvrácenou hlavu. Navíc mělo obrovské břicho , které též bránilo průchodu. Po chvíli jsem se rozhodla – štěně je na 100 % mrtvé. Vše tomu nasvědčuje – barva tlapek , bledý pupečník . Sáhla jsem pro nůžky a rozhodla se mrtvolku rozstříhat a vyndat po kusech ( zejména obsah velikého břicha), abych skončila Dayčino utrpení a neriskovala život ostatních štěňat. Pak jsem koukla mezi zadní nožičky a napadlo mě – je to fenka. Možná jediná . Jestli má tisícinu procenta , musím to ještě zkusit, přece si chci fenku nechat. Pak nevím , jestli se stal zázrak , vykukující část tělíčka jsem pomazala vazelínou kam jsem dosáhla a začala točit. To co do té doby nešlo , najednou se zadařilo , štěně mělo sice na tělě závit, ale uvěznění hlavy povolilo a pomalu se podařilo celé veliké a oteklé tělíčko vytáhnout ven. Bezmyšlenkovitě jsem ho odložila na podlahu , protože hned za ním se tlačily ven další zadní nožky, tentokrát růžové a do pár sekund vypadl pěkný pejsek. Pak jsem smutně pohlédla na balíček na podlaze a málem mě kleplo – fenečka byla živá ! Nechápala jsem , jak mohla přežít. Rozdýchala se a tlapičky brzo zrůžověly , jen ta hlava byla stále oteklá. Štěňátko vypadalo velmi komicky – hlavu jak buldog , půl hlavy bílá , půl černá. No ty vypadáš, říkala jsem jí, a ještě jsi navíc průserářka.

Dál pokračoval porod výborně, štěňátka létala na svět jedno po druhém, po dalších dvou pejscích fenečka a pak znovu dva pejsci. Dvě hodiny po té , co jsem vytáhla prvorozenou holčičku , se kolem Dayky svíjelo 7 kousků – 5 kluků a 2 fenečky. Všechno to pilo a já byla šťastná. Předčasně , jak se ukázalo , protože já nemůžu mít nikdy nic jednoduché. Dayka začala být za pár hodin malátná , mléko, které zpočátku stříkalo , začalo mizet. Až za víc než 26 hodin jsem vyšahala další, 8 štěně , o kterém už jsem neměla ani potuchy – obaly zelené a smrduté , ale pejsek živý. Bohužel , o toho jsem nakonec přišla . Dayka si sáhla asi na dno , ztratila mléko a tento pejsek už neměl mlezivo , jako ostatní sourozenci a za několik hodin zemřel.

Štěňátka bylo nutné přikrmovat. Byla velmi vitální a pila výborně z lahvičky. Největší dračice byla jak jinak , prvorozená holčička. Hlava jí splaskla a už připomínala štěně baseta. Jakmile jsem jí vzala do klína na dokrmení , prala se a chlastala jak o život. Její vitalita se jí vymstila asi 4 den , neuhlídala jsem ji, na chvíli povolila sevření rukou, a ona vyskočila a spadla mě z klína na podlahu. Nejprve vypadala , že je v pořádku. Do večera už z ní ale byla je hadrová panenka – zjevně otřes mozku . Nezájem o sání jak od Dayky , tak z lahvičky. Dávala jsem jí infuze glukozy a vůbec nevěřila , že se z toho vyhrabe. Vyhrabala. Třetí den po pádu začala pomalu jíst a zase byla brzo jako drak. To už měla jméno - Enya. Uběhlo pár dní a Enya měla opět problém. Pravděpodobně následkem úrazu čelisti při pádu jí nešlo sát , přestože se snažila , bříško bylo prázdné. I při pokusu s lahvičkou jsem neuspěla , navíc jsem zjistila , že čelist při pohybu vydává skřípavý zvuk. K tomu všemu se jí ještě ucpal nosík suchou rýmou. Tohle je opravdu průserové štěně ! Nezbývá nic jiného , než se pokusit naučit pít 11ti denního prcka , ještě slepého , z misky.

Enya je ovšem bojovnice. Naučila se to hned , i když se pořád víc mléka vsakovalo do kožíšku , břicho bylo pravidelně plné. Začala jsem k tomu stvoření cítit něco víc , než k ostatním štěňatům. Byla jiná. Další dny se to začalo jasně projevovat – její neskutečná živelnost , její výdrž , její přístup ke všemu novému. Dokázala přeprat všechny sourozence najednou a stačilo jí na to pár minut. Nebyla by to ovšem Enuška , aby se zase něco nestalo. Když jsem jí ve čtyřech týdnech otevřela tlamičku , zjistila jsem , že spodní čelist je posunutá a o málo kratší než horní. Ještě před pár dny seděly zoubky dokonale. Je to po úrazu ? Začínala jsem se smiřovat s tím, že doma zůstane druhá fenka – Elsie. Ta byla od mala naprosto bezproblémová. Navíc u Enušky přestal růst krk – měla ho kratší než ostatní štěňata. Pěkný basset musí mít dlouhý krk. Moc mě to mrzelo , protože bylo rozumné nechat si Elsie a Enyu prodat na gauč. Ale já jí přece miluju !!

V té době ke mně několikrát týdně chodila paní , která ovládá Dornovu metodu a pracovala s ochrnutou Caitlin. Napadlo mě , aby se koukla i na Enušku , jestli není její problém s kratší čelistí způsobem pádem na podlahu

Závěr ? Štěně má totálně zablokovaný krk , zablokované skloubení krku s hlavou a zablokované čelistní klouby. Možná následek pádu , ale spíš následek těžkého porodu. Paní s Enyou snad půl hodiny pracovala. Dodnes slyším ten šílený pláč , jak se Enuška manipulaci bránila. Nicméně po propuštění se vrhla na misku s jídlem , pak pomlátila všechny sourozence a vypadala tak nějak spokojeně. A za týden měla dokonalý skus , rovnou čelist , pěkný dlouhý krk a skřípaní čelisti zmizelo. V té době již jsem byla rozhodnuta nechat si na chov Elsie. O Enyu byl zájem z Ruska, domluvila jsem se , že přestože má nyní Enya mléčný skus v pořádku , budem se bavit o jejím prodeji až po výměně řezáků. Jistota je jistota . Srdce se mi ale svíralo. Mít ji tu do 3 měsíců znamenalo problém. Kdykoliv jsem pohlédla do toho komického atypicky zbarveného obličejíku a představila si , že půjde z domu , bylo mě nanic.

Prodat Elsie už ale také nešlo. Na myšlenku , že bude doma ona , už jsem si zvykla. Já ale dvě fenky nechci ! A slíbila jsem Enyu do Ruska. Čas běžel a pejsci se začali rozbíhat do nových domovů. Do Ruska nakonec odcestoval Elliot , i když bylo jasné , že Enušky zuby jsou dokonalé. Zase u mě zvítězily city nad rozumem a holky budou doma obě. Enuška oslavila moje rozhodnutí nechat si ji doma po svém. Opět mě dokázala , že to s ní nebudu mít jednoduché . Stačila malá chvilka nepozornosti a Enya opět ( pokolikáté už ? ) bojovala o život. Při svém temperamentu nějak narvala hlavu mezi plaňky u plotu a ven už to prostě nešlo. Než jsme ke kvílející Enušce seběhli , málem si zlomila vaz. Než se podařilo jí vytáhnout , skoro se uškrtila.

Dnes je holkám děvět měsíců a jsem ráda , že jsou spolu. Úžasně si vyhrajou, každá jsou jiná exteriérem i povahou a mám je obě moc ráda. Enya asi uznala, že má už vybráno, a už svůj osud nijak nepokouší. Je to šídlo , všude je jí plno a každému vyloudí spolehlivě úsměv na tváři. Doma má proto přezdívku Kašpárek. Elsie je chytrá jak opice. Většinu zlobení vymyslí ona , realizace je ovšem společná , Elsička přece nebude riskovat, že vše bude na ni. Navíc Kašpar vždy sehraje takovou komedii, když je jim společně nadáváno, že otupí paničky vztek na minimum. Už toho vyvedly opravdu hodně. A nakonec mě donutily i popřemýšlet , jaký mám vlastně vztah k výstavám , zda jsou pro mě tituly až tak důležité a zda si cením získaných úspěchů . To bylo tak :

V pokoji , který moje čtyři bassetky obývají, mam velikou skříň s různými psími potřebami – kromě hromad povlečení a prostěradel do pelíšků také lékárnu a jiné náčiní. Skříň jde špatně otvírat, nikdy by mě nenapadlo , že jí ta moje malá verbež společně otevře a vyklidí. Stalo se. Polovina obsahu skříně byla vyklizená na zemi , ale bez zjevných škod. Obě holčičky byly ovšem velmi zaměstnané a zjevně něco usilovně ničily. Chvíli mi trvalo , než jsem cáry , které jim koukaly z tlamiček , identifikovala. Zatímco Enuška dávala co proto rouře , ve které byl diplom Mezinárodního šampiona C.I.B její matky Dayky, její sestra Elsička si pochutnávala na rouře a na diplomu Mezinárodního šampiona C.I.E. Obě přitom vesele vrtěly ocásky a chtěly pochválit , jak jsou šikovné, protože destrukce byla již téměř dokončena. Nadechla jsem se k velkému řevu a pak…. musela jsem se začít smát. Ty diplomy pro mě nic neznamenají ( Také proto nikde nevisely zarámované a byly schované ve skříni ). A už vůbec nic ve srovnání se zdravím mých psů. Protože ve stejném fochu skříně byla i krabice s léky , které kdyby holky sežraly, tak mohlo být po nich. A že si vybraly zrovna roury ? Žádné překvapení. Od štěňátek dostávaly na hraní roury od papírových utěrek a ruličky od toaletního papíru. Tyhle roury byly stejně chutné a jen o něco větší a s obsahem , který sice holky poctivě přečetly, ale asi moc nepochopily.

Pochopila jsem já – ty roury a tituly k životu se svými psy nepotřebuji. Opravdu ne. Na nějakou výstavu asi s holkama občas zajdem, ale nejsou to výstavy a úspěchy , co obahacuje můj život. Běžný den s mými milovanými bassetkami mi přináší mnohem víc radosti, než den strávený cestováním a čekáním na posouzení na výstavě . Holky děkuju vám, že vás mám a že mě milujete. Já vás taky miluju :)

Koníčci :

Konečně se mně loni splnil velký sen a dočkala jsem se! Mám své koně ustájené kousek od baráku v nové stáji s výběhem a starat už se budu o ně výhradně sama ! Končí éra nájemního ustájení a moje koně dostanou nyní vše , co potřebují. Stěhování do nové stáje proběhlo na konci března a bylo to jen tak tak, aby se Shakira stihla před porodem adaptovat na nové prostředí. Jak Safíja , tak Shakira si zvykly rychle a spokojenost z nich přímo čišela.

Shakira , holka moje zlatá, rozumně počkala , až se narodí Dayce štěňátka a porod , který minimálně 3 dny odkládala ( potlačovala a rozdýchávala stahy, co to šlo), odložila až na další den. Malá Shailah , poslední hříbě po milovaném Salimovi , mě dělá velikou radost. Opět krásné , zdravé hříbě s úžasným pohybem. Jestli ji táta z koňského nebe vidí , musí být na ní pyšný.

Již před porodem Shakiry jsem se rozhodla obě své klisny připustit hřebcem dovezeným z Maďarska – Gazal Herkules. Holky strávily v Dubové hoře 7 týdnů , ale domů přijela březí pouze Safinka. Shakira asi zaslechla mé úvahy , že by jí víc slušel Gazal II – Wizard a nakonec si vynutila připuštění s ním. Takže březí jsou obě , jen hříbátka budou od sebe celé 2 měsíce, jedno v dubnu a druhé v červnu.

Národní přehlídka v Pardubicích pro nás opět dopadla na výbornou. Shakira byla počtem bodů nejlépe hodnoceným koněm přehlídky. Vůbec mě nevadí , že nakonec v šampionátu byla reserve šampionkou , protože ona nemá zapotřebí mě cokoliv dokazovat a na přehlídku beru již své klisny jen proto , že jsem organizátorem akce. Když už tam musím strávit dva dny , je logické vzít koně s sebou. Co by také dělaly holky doma samy , že :)

I Safinka uspěla , skončila ve své kategorii druhá. Moji odchovanci se také předvedli ve výborném světle , zejména tříletý Shamar Shadí , který si odnesl titul mladého šampiona. Takže radost.

V srpnu se mě ošklivě zranila Shakira. Díky mé nepozornosti se jí podařilo vlézt do kontejneru na hnůj, kde pravděpodobně upadla. Našla jsem jí s dvěmi hlubokými silně krvácejícími ranami na noze, obrovské štěstí bylo , že vše bylo mimo šlachy. Rány se pozašívaly , ale sutura se nakonec stejně pod otokem otevřela a tak se muselo vše zahojit samo . Naštěstí je Shakira v pořádku a bez trvalých následků.

Po celý zbytek roku jsem si spolu s Dášou , která jezdí na Shakiře , užívala v sedle Safinky báječných vyjížděk. Holky pracujou rády , je opravdu radost na nich jezdit. Navíc, sledování výborně se pohybující malé Shailah , která nám okořenila každou vyjížďku nějakou lumpárnou , bylo také požitkem.

Jsem moc ráda , že mám tak báječné koně . Holky moje děkuju.